Požadavek na pozbytí ruského občanství staví Rusy – na rozdíl od všech ostatních cizinců bez ohledu na státní příslušnost a politické zřízení jejich domovského státu – do nezáviděníhodné role.
Rusové nabývající české občanství si samozřejmě neponechávají ruské občanství proto, aby mohli zůstat na výplatní pásce ruských tajných služeb, nýbrž z čistě praktických důvodů.
I přes nabytí občanství ČR mají zpravidla v Rusku své rodiče, sourozence, děti a jiné příbuzné, které chtějí navštěvovat a vzájemně je podporovat. Situace je o to komplikovanější vzhledem k aktuálně platnému rozhodnutí o nepřijatelnosti žádostí o víza podaných žadateli z Ruska a Běloruska, tj. nemohou si pozvat své příbuzné ani do Česka.[1] V případě vzdání se ruského občanství pak pozbývají právo vstupovat i na území Ruska – přinejmenším bez získání víza, které jim může, ale nemusí být uděleno. Právo na soukromý a rodinný život je základním lidským právem dle čl. 10 odst. 2 Listiny.
Vzdání se ruského občanství je přitom staví do komplikované situace i z pohledu majetkových vztahů, např. dědictví po rodičích. Pro občana „nepřátelské země“ je vzhledem k ruským kontrasankcím prakticky nemožné prodat v Rusku nemovitost, obchodní podíl či akcie ve společnosti. Prodej bytu na okraji Moskvy, zděděný po ruské babičce, a použití peněz na splacení hypotéky na byt v Praze se tak stane prakticky nerealizovatelným úkolem.
[1] Nařízení vlády č. 55/2024 Sb.