Pozměňovací návrh je neodůvodněnou diskriminací občanů Ruské federace, což je v příkrém rozporu s občany jiných zemí, kteří mohou získat občanství bez jakéhokoli omezení.
Podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (ústavní zákon č. 2/1993 Sb., dále jen „Listina") jsou lidé svobodní a rovní v právech.
Podle čl. 3 odst. 1 Listiny: „Základní práva a svobody jsou zaručeny každému bez ohledu na pohlaví, rasu, barvu pleti, jazyk, víru a náboženství, politické či jiné smýšlení, národní nebo sociální původ, národnost, etnickou příslušnost, majetek, rodinné nebo jiné postavení." Dále podle čl. 42 odst. 2 Listiny: „Cizinci požívají v České a Slovenské Federativní Republice lidských práv a základních svobod zaručených Listinou, pokud nejsou výslovně zaručeny občanům."
Podotýkáme, že Pozměňovací návrh bude rovněž představovat porušení zaručených práv a svobod, neboť přímo diskriminuje ruskou národnost, čímž ruskou národnost výrazně znevýhodňuje oproti jiným národnostem, pokud jde o svobodu získání českého občanství.
Ačkoliv občanství není výslovně uvedeno v seznamu znaků, u nichž je diskriminace zakázána,1 může být za určitých okolností občanství také jedním z osobních znaků, u nichž není diskriminace povolena. Podle judikatury českého Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP") není výčet těchto charakteristik vyčerpávající, což je vyjádřeno na konci věty („jiné postavení").
Viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3271/13, které definuje „jiné postavení" tak, že se musí „týkat jakýchkoli osobních charakteristik, které zpravidla nelze ovlivnit (např. pohlaví, rasa), nebo musí jít o důvody založené na osobní volbě odrážející osobní vlastnosti každého z nás, jako je náboženství nebo politické názory.". Vzhledem k tomu, že každý člověk se rodí s určitým občanstvím a změna občanství je obvykle podmíněna splněním řady kritérií (včetně velmi dlouhé doby pobytu na území země, jejíž občanství má být získáno), lze občanství považovat za „jiné postavení" ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny.
Ilustrativní jsou např. závěry Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 2 As 43/2018:2
[23] V rozsudku č. j. 2 As 338/2016-27 Nejvyšší správní soud poukázal na právní úpravu, která stanoví státní občanství jako jeden z diskriminačních důvodů3, ačkoliv v době rozhodování tento diskriminační důvod ještě nestanovily. Na tomto místě je nutné upozornit, že státní občanství je v současné době rovněž diskriminačním důvodem podle antidiskriminačního zákona. Státní občanství jako diskriminační důvod je možné i podle čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „Úmluva"), neboť ani jeden z těchto dokumentů neobsahuje taxativní výčet diskriminačních důvodů. Nápomocná může být judikatura Evropského soudu pro lidská práva, který opakovaně prohlásil porušení zákazu diskriminace podle čl. 14 Úmluvy na základě občanství 4
A další závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. II. ÚS 3212/18, kterým bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti proti výše uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu.
24. V této věci byla stěžovateli uložena pokuta podle § 6 zákona o ochraně spotřebitele, podle kterého „[p]rodajce nesmí při prodeji zboží nebo poskytování služeb spotřebitele diskriminovat. Většinu závěrů Nejvyššího správního soudu při výkladu tohoto ustanovení považuje Ústavní soud za správné a kvalita argumentace je výrazně nadstandardní. Rozdílnost názorů Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu spočívá „pouze" v hodnotách, tj. v rozdílném akcentu na některé základní hodnoty. Ústavní soud se proto plně ztotožňuje s obecnou zásadou, že k porušení principu rovnosti dochází, pokud je s různými subjekty ve stejné nebo obdobné situaci zacházeno rozdílně, aniž by pro rozdílný aprobační postup existovaly objektivní a rozumné důvody, tj. pokud rozdílné zacházení nesleduje legitimní cíl a pokud použité prostředky nejsou přiměřené cíli. Nejvyšší správní soud rovněž učinil správný závěr, že absence kritéria státního občanství jako zakázaného diskriminačního důvodu v antidiskriminačním zákoně (§ 2 odst. 3) neznamená, že nelze diskriminovat právě z tohoto důvod. O diskriminaci se může jednat, pokud je s cizincem zacházeno odlišně s vysvětlením, že jde o cizince, ale toto rozlišování nemá oporu v zákoně5. Ústavní soud také plně respektuje „test diskriminace" vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva6, podle kterého při posuzování stížností podle čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soud posuzuje, zda: (1.) namítané porušení čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je v rozporu se zákonem. 14 spadá do působnosti jiných práv zaručených Úmluvou (test působnosti), (2.) pokud došlo k rozdílnému zacházení, (3.) sledovalo dané zacházení legitimní cíl, (4.) byla přijatá opatření přiměřená legitimnímu cíli (test proporcionality) a konečně zda (5.) rozdílné zacházení přesáhlo meze volné úvahy státu. Je - mimo jiné - jasné, že ne každé rozdílné zacházení se považuje za diskriminaci, ale pouze tehdy, pokud není racionálně vysvětleno.
Jak také vyplývá z konstantní judikatury, Ústavní soud při posuzování, zda napadené opatření vedlo k diskriminaci, používá následující test přímé diskriminace. Jako jeden z mnoha příkladů viz bod 45. nálezu Pl. ÚS 31/13 nebo citovanou starší judikaturu Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva:
45. Pro posouzení, zda došlo k nerovnému zacházení se stejnými nebo srovnatelnými jednotlivci nebo skupinami, používá Ústavní soud test přímé diskriminace, který se skládá z následujících otázek: 1. Existují srovnatelní jednotlivci nebo skupiny; 2. Je s nimi zacházeno rozdílně na základě některého ze zakázaných důvodů; 3. Je toto rozdílné zacházení na úkor dotčeného jednotlivce (tím, že mu ukládá břemeno nebo odepírá nějaké dobro); 4. Je toto rozdílné zacházení ospravedlnitelné, tj. sleduje legitimní zájem a) je přiměřené?7. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva rovněž vyplývá, že odlišné zacházení vyplývá i z jeho odůvodnění. Zatímco rozdílné zacházení z důvodu rasy, etnického původu, pohlaví, sexuální orientace, státní příslušnosti nebo původu dítěte je nutné předložit velmi dobré odůvodnění8, v případě jiných důvodů je přezkum Evropského soudu pro lidská práva méně intenzivní. V tomto ohledu je možné doplnit pátý krok testu přímé diskriminace, tj. rozlišit míru „podezření" na důvod odlišného zacházení, která určuje intenzitu soudního přezkumu ze strany soudu (nález sp. zn. Pl. ÚS 49/10, čl. 34)._
Autoři novely nikdy nevysvětlili, jak má zákon pomáhat chránit stát, jak navržená opatření zvyšují bezpečnost a proč nestačí již existující opatření.
Dokonce ani soudci Ústavního soudu nedostali žádné vysvětlení. Na žalobu podanou senátory česká vláda nedodala ani jeden konkrétní příklad, který by obhajoval nutnost nových omezení pro Rusy.